Po sedmnácti letech zařizuji novou kuchyň a tak samozřejmě vybírám i novou vestavnou troubu. A čím déle vybírám, tím méně v tom mám jasno. Tak jsem se rozhodla z toho vypsat, třeba mi i někdo poradí. Jestli bude následující příspěvek poněkud zmatený, je to v naprostém pořádku, protože bude jen odrážet mé současné duševní rozpoložení.

Moje současná trouba IKEA by Whirlpool vydržela docela dlouho. Za tu dobu u ní byl sice dvakrát opravář na výměnu porouchaného topného tělesa, ale i tak je to myslím slušný výsledek. Kdysi v IKEA byla jedna z těch dražších, protože už tehdy měla trojité sklo a je celá v nerezu. Poslední dobou ale na ni docela nadávám. Sice peče poměrně rovnoměrně (když na plech rozložím plátky toastového chleba, zhnědnou vcelku stejně), ale hrozně připaluje. Jakmile v ní poklesne teplota, tak v těch následujících minutách během dohřívání, se vše povrchově připálí. Vím, že snad každá trouba má své vrtochy a chce to se s nimi naučit pracovat, ale přece jen už mě nebaví u všech dortů ořezávat připálené okraje a vršky. A bez nich to nejde, protože by se těsto uvnitř nepropeklo. Také je nemožné péct v ní sněhové pečivo, pokaždé totiž hodně zhnědne, i když nastavím teplotu hodně nízkou. Opět – jakmile prostě začne spirála žhavit, všechno spálí.

Takže co od nové trouby očekávám? Nic překvapivého: obecně řečeno, aby dobře pekla, aby nebyla moc drahá a hlavně aby dlouho vydržela bez poruch. Což je asi největší kámen úrazu. Řešením je dlouhá záruka. Dnes všichni výrobci dávají pouze standardní zákonnou dvouletou záruku, po níž se většinou spotřebič pokazí. I my jsme to zažili s varnou indukční deskou, asi měsíc po záruce. Myslím, že to nemůže být náhoda. IKEA dává  standardně záruku 5 let, což je hodně lákavá záležitost. Navíc co tak vím, nedělá obvykle s reklamacemi problémy a já bych se nerada s nějakým technikem dohadovala, jestli závada splňuje podmínky záručního servisu. Donedávna jsem viděla na e-shopech pětiletou záruku i u trub Mora, ale asi šlo o dočasnou akci. Nyní ji nahradili „zajímavější“ akcí: ke každé troubě 10 kg mouky zdarma – což je dárek v hodnotě cca 150 Kč. No nekupte to.

Dále některé značky nabízejí prodloužení záruky za registraci, např. na 4 roky Brandt a De Dietrich. U Miele si můžete zakoupit poukázku na 10 let servisu zdarma za 7500 Kč. No, zdarma to tak úplně není, že. U nejlevnějších trub Miele se to tudíž ani moc nevyplatí. Všechny tři posledně jmenované značky jsou mi sice pochopitelně sympatické, nicméně i ty bonusové záruční roky uběhnou a řešit pak případné opravy, to se asi u drahých značek pěkně prodraží. Jenže když dám za troubu 20000 Kč (a to je ještě nejlevnější varianta), asi ji nebudu chtít po pár letech vyhodit. Takže drahé náhradní díly, drahý opravář… nehezké vyhlídky. Pomohla by jistota, že se trouba prostě nerozbije, jenže to vám nezaručí nikdo, ani ty nejluxusnější značky. Navíc dnes už ty výrobky všeobecně nevydrží jako kdysi. My máme třeba ledničku, které je přes 20 let, byla levná a přesto šlape jako hodinky bez jediné poruchy. Pochybuji, že by tak dlouho vydržela lednice koupená dnes.

Další moje požadavky jsou: Horkovzduch, ale i s klasickým pečením zespoda + shora, ideálně s možností nastavit jen spodní ohřev. Gril. Větší vnitřní objem, aspoň 70 l. Pyrolytické čištění, protože nechci, aby trouba vypadala po několika letech tak, jako ta moje stará. S tím souvisí i čtyřsklo, aby se dvířka nepřehřívala. Pyrolýza by měla jak doufám spálit veškerou špínu a usazenou mastnotu na prach. Jak jsem tak četla, je k tomu zapotřebí větrat a nemít doma drobnou zvěř typu papoušek, protože by se z toho zakuckal. My však máme oken dost a kočka si zajde ráda ven lovit krtka.

Nadmíra funkcí mě spíš odrazuje, protože čím složitější výrobek a čím víc elektroniky, tím spíš se něco může pokazit. Navíc já v troubě hlavně peču dorty, koláče, buchty, cukroví apod., proto mě programy pizza, kuře a další nechávají chladnou. Jeden prodejce mi hrozně dlouho vysvětloval výhody programu kuře, jak ho trouba úplně sama a skvěle upeče, a nedal se přerušit. Mohl si ušetřit plíce, protože já maso nejím. A ani jiná jídla v troubě moc nepřipravuji, natož abych k tomu potřebovala naprogramované funkce. Jde mi opravdu hlavně jen o pečení všeho sladkého. Jako poslední aspekt bych ještě zmínila elektronický ukazatel teploty a dotykový displej. U elektronického nastavení teploty je větší jistota, že teplota v troubě bude přesná, což u mechanických ovladačů s namalovanou stupnicí může být problém. A dotykový panel se zase lépe čistí ve srovnání s klasickými otočnými knoflíky. Výsuvný rošt jsem si v obchodě vyzkoušela a ne – možná jde jen o zvyk, ale vůbec mi manipulace s ním nepřišla jednodušší. Parní trouba mě taky neoslovila.

Po ujasnění si požadavků hurá číst internetové recenze a zkušenosti s troubami. Přečetla jsem snad všechno, a nakonec je to hlavně asi o důvěře a štěstí, takže nic moc racionálního. Většinou každý chválí to, co má, a většinou všichni nadávají na levnější značky. Jak se zdá, většina spotřebičů se stejně vyrábí ve stejných závodech, jen na ně pak lípnou jiné logo. A u každé značky platí bohužel to, že můžete mít štěstí nebo naopak smůlu a chytnete vadný kus. To se ohlídat nedá. Přesto by asi měla být nějaká statistika poruchovosti, aby člověk zjistil, u které značky je větší pravděpodobnost delší výdrže a vyšší kvality. Ale nic spolehlivého jsem nenašla. Přehled by mohli mít opraváři, ale jeden má špatnou zkušenost s Bosch, jiný s Gorenje, další s Electrolux, většina s Whirlpool, a zase nevím nic.

Vodítkem by mohlo být to, v jaké zemi se trouba či jiný spotřebič vyrábí. Made in Poland, Italy či nedejbože China důvěru většinou nevzbuzuje. Ale právě tam drtivá většina elektrospotřebičů vzniká. Nic proti Polákům a Rumunům, ale naivně si myslím, že trouba vyrobená v Německu bude mít kvalitu vyšší. Jednou z takových je Miele, která by měla být vyráběna v Německu, ale také v Rakousku nebo Česku. To je pro mě velmi důvěryhodné, ale značka je to hodně drahá. Kdyby, tak bych vybrala nejlevnější řadu, jenže připlácet za 10 let záruky třetinu ceny je asi nesmysl. A pokud bych měla smůlu na horší kus a trouba se po běžné 2leté záruce rozbila, asi by mi návštěva opraváře pěkně provětrala peněženku. Navíc teď mi v jednom obchodě tvrdili, že Miele v Německu vlastně jen kompletuje a komponenty jsou z Číny, tak nevím.

Dále by měla v Německu vyrábět značka Gaggenau, kterou prý používají profi kuchaři. Pro mne je to ale moc drahé. Zaujala mě i značka De Dietrich, trouby vypadají vážně dobře, jenže opět ta cena je nad mé možnosti. Je tu ale její levnější alternativa Brandt, což už je cenově snesitelnější. Obě značky trub se údajně vyrábějí ve Francii, a jak nám bylo vysvětleno, Francouzi jsou gurmáni a proto si při výrobě trub dávají záležet a dělají je kvalitně. Což je docela originální argument. Jenže aby to nebylo tak jednoduché, když se podíváte na francouzský web výrobce, u některých trub mají viditelný údaj „Záruka, že je to vyrobené ve Francii“. Takže logicky ne všechny se ve Francii opravdu vyrábějí. A v české distribuci mají modely Brandt jiné označení než ty ve francouzské distribuci. Takže jsem se zeptala u českého distributora, jestli jsou jím dovážené trouby vyrobené opravdu ve Francii – a nikdo mi neodpověděl. Což je taky zřejmě odpověď: patrně nejsou.

Kdysi se dalo spolehnout na Siemens, Bosch či AEG, že vyrábějí v Německu. Dnes už to tak bohužel není. Vyrobeno to prý může být kdekoli, a s přesunutím výroby šla údajně kvalita dolů. Dostaly se tak v podstatě na úroveň Electroluxu, jen jsou dražší. Electrolux je pro mne ještě tak značka na hranici důvěryhodnosti a kvality. Horším, resp. levnějším značkám prostě nedůvěřuji, proto nechci nic takového jako Beko, Candy, Gorenje, Amica ani Whirlpool. Stejně tak jsem zavrhla Hlubočky u Olomóce, kde člověk nijak nezjistí, jestli trouba Mora je vyrobená na Moravě nebo někde v cizině, a pak, kvalitou ta značka pověstná není. Ostatně jen málo značek se chlubí umístěním svých výrobních závodů.

No a nakonec tu máme IKEA. Klidně přiznám, že patříme do širokého okruhu spotřebitelů tohoto řetězce, a nestydím se za to. Mnozí na ni nadávají a pohrdají těmi, kdo v IKEA nakupují. Mě by jen zajímalo, kde nakupují nábytek oni, protože ostatní nábytkové řetězce mi přijdou ještě horší. V IKEA sice není kvalita kdovíjaká, ale to není nikde, ovšem na rozdíl od jiných značek se mi líbí jejich skandinávský styl. A že mají dokonale promyšlený marketing, o tom žádná. Všechno si prohlédnout, všechno si osahat a osedět a oležet, doma si zkoušet vymýšlet sestavy, u všeho člověk vidí na internetu cenu, dostane katalogy. To prostě jinde není. Mnoho let máme třeba knihovny Billy nebo pohovku Klippan, a pro nás jsou takřka dokonalé. Ale zpět ke spotřebičům. Vypadá to, že kuchyni nakonec pořídíme taky v IKEA, kuchyňská studia jsou moc drahá a truhlář se na nás tak trochu vykašlal, navíc bychom čekali několik měsíců. Spotřebiče bychom tam koupili taky, ať je to jednodušší, jen právě s troubou si nejsem jistá, chtěla bych opravdu nějakou, co bude dobrá.

Kupovat spotřebiče v IKEA jinak není vůbec špatný nápad. Standardně totiž poskytují 5letou záruku, jak už jsem psala v úvodu, a to už je hodně silný argument. Taková záruka určitě stojí za zvážení. Vyrábí a servisuje pro ně Whirlpool (levnější spotřebiče) a Electrolux (dražší spotřebiče). Vždycky je proto dobré podívat se na štítek v konkrétním spotřebiči, protože jestli je tam logo Electroluxu (vypadá jako tanga), je asi větší pravděpodobnost, že vydrží. Občas můžete chytnout i dobrou cenu, teď v únoru to byla třeba sleva 3000 Kč na indukční desku. Už ji máme pod postelí.

Po dlouhém zkoumání, které mě značně unavilo, protože stejně nic jistého nezjistíte, jsem dospěla k pesimistickému názoru, že každá trouba bude mít nějaký nedostatek a každá se může těsně po záruce rozbít. Závěr: nechce se mi kupovat drahý spotřebič. Takže jsem našla nejlevnější vestavnou troubu z mnou akceptovatelných značek, s dotykovým ovládáním a pyrolýzou a objemem 72 l, a to Electrolux model EOC5750AOX. A jako protipól k ní trouby Mirakulös a Kulinarisk. Tyto dvě se liší ovládáním (otočné ovladače vs. dotykové) a pečicími programy. Otočné ovladače se mi moc nelíbí, protože je mám teď, a za ta léta jsou z nich (resp. z jejich okolí) setřeny ikonky, takže člověk musí nastavovat jen po paměti. U dotykového panelu jsou popisky pod sklem, takže se nesetřou. Obě mají tanga, takže je to Electrolux, takže dobré. Kulinarisk je mi sympatičtější, ale je asi o čtvrtinu dražší než trouba EOC5750AOX. Ale zase je tam ta o 3 roky delší záruka. Ach jo.

Momentálně mi z toho tedy vyšlo následující:

1) rozumná cena a kvalita: Electrolux EOC5750AOX cca 13000 Kč

2) mírně dražší, ale 5 let záruka: IKEA Kulinarisk cca 16000 Kč

3) dražší, ale snad kvalitnější, ale na mě moc drahá: Miele H 2265 BP Active cca 24000 Kč(!)

4) ještě dražší, tolik za troubu nedám, ale líbí se mi moc (a 4 roky záruka): De Dietrich DOP7350A cca 30000 Kč(!!!)

Co byste mi poradili vy? Co máte doma, jak jste spokojeni a jaké máte zkušenosti?

Měli jsme menší rodinnou oslavu. S dortem, jak jinak. Byl to Le Fraisier s marcipánem. A můj jinak poměrně normální synovec si výjimečně též kousek dortu ukrojil. Opravdu miniaturní. A pak ho na talířku postupně rozložil. Sundal horní vrstvu marcipánu, oddělil spodní i horní pruh piškotu, vydlabal z krému kousky jahod. Jednotlivé části odděleně snědl. Zaujalo mě to, a tak jsem nám o týden později udělala ke kafíčku dekonstruovaný schwarzwaldský dort. Samozřejmě opět nejde o nic nového, najít se dají všelijaká jídla v dekonstruované podobě. Výhodu to jistě má, a sice že je to jednodušší než dělat komplexní dort, mořit se s dokonalým vzhledem a zdobením. Ale potěšení z jídla bylo aspoň pro mě menší. Rozpitvávat hotový dort je asi přece jen zábavnější než dostat hned rovnou prvosoučástky. Nicméně jako inspirace netradičního podání dortu – proč ne.

Já vím, že bojuji za původní kvalitní suroviny a naopak brojím proti polotovarům. Jenže makronky jsem zkoušela několikrát, a vždy to dopadlo hrozně. Proto jsem se rozhodla otestovat hotovou směs na makronky. Koupit se dají různé, já jsem si vybrala Macaronmix od firmy Zeelandia. Tato směs není moc drahá (když vezmu v potaz cenu mandlí) a navíc od té samé firmy používám marcipán na potahování, který je výborný. A teď musím říct, že i ta makronková směs je výborná.

Macaronmix má toto složení: cukr, mandle 22%, pšeničný škrob, sušený vaječný bílek, olej rostlinný (řepkový),emulgátory: E472b, E477, glukozový sirup sušený, sušené odstředěné mléko, sůl, E415 (zahušťovadlo). Nic extra závadného tam neshledávám, ale třeba jen nevím, co ta éčka znamenají. Nicméně těsto bylo chuťově dobré, vylízala jsem mísu a chutnalo stejně jako to, které jsem kdysi připravovala jen z domácích surovin. Prostě mandlovo-bílková sladká hmota.

Příprava těsta je velmi jednoduchá. Odváží se požadované množství sypké směsi a přilije voda. Na 1kg sypké směsi přijde 200g vody. Pak se to má míchat lyrou… Sice nevím, co to je, ale usoudila jsem, že je to druh metly k robotu, a asi je to něco jiného než metla šlehací. Možná se ale mýlím. Každopádně jsem to udělala tak, že jsem do svého ručního elektrického šlehače dala místo dvou šlehacích metel jen jednu. Pak jsem jí vše šlehala 5 minut na střední rychlost. Asi v polovině této doby jsem šlehání přerušila, abych stěrkou otřela stěny mísy a abych těsto obarvila gelovou barvou. Použila jsem vínově červenou. tzv. burgundy. Pak jsem došlehala a bylo hotovo. Takže celkem vše trvalo asi 6 minut. Když si vzpomenu, jak jsem spařovala a loupala mandle, pak čekala, až uschnou, pak je ručně mlela a pak prosívala přes síto, přičemž mi asi polovina zbyla jako odpad, protože mi mlýnek blbě mele… A jak jsem vařila cukerný sirup a hlídala teploměrem teplotu 121°C (nebo tak nějak), abych to pak stejně přešvihla, jak jsem to honem jednou rukou lila k bílkům a sirup se rozstřikoval kolem a tuhl, přičemž druhou rukou jsme musela držet šlehač, a už mi chyběla třetí ruka, která by přidržovala mísu, která tak mohla nekontrolovaně cestovat po kuchyňské lince… A pak jsem čekala, až makronky na plechu zaschnou, a ony pořád dostatečně nezasychaly, ani po dvou hodinách… A pak jsem to pekla, a makronky se nafoukly do pusinek, k tomu popraskaly a vůbec nepřipomínaly makronky… No to mi to fakt za to stálo. A to se ještě připálily.

Takže příprava těsta nesrovnatelně snazší a rychlejší. Vlastně srovnatelně – viz výše. Stříkání makronek, resp. skořápek (tak se říká jednotlivým půlkám hotové makronky) na plech vyložený pečicím papírem, tomu se vyhnout nedá. Samozřejmě nebyly každá stejná, ale komu to vadí? Nějak se velikostně vždycky spárují, a že pak po slepení nevypadají všechny naprosto stejně, to je úplně jedno. Na stříkání jsem použila obyčejnou okrouhlou trezírovací špičku o průměru 1cm – chtěla jsem malé makronky a jinou stejně nemám. Zasychání proběhlo bez problémů a po hodině vypadal vršek makronek opravdu oschle a takřka pevně.

Makronky se musí stříkat na plech v dostatečné vzdálenosti od sebe, protože se hodně roztečou do stran, tak aby se nespojily. Poté, co jsem makronky nastříkala na plech, zabouchala jsem plechem o stůl, a to důkladně. A ještě jsem vzala plech do jedné ruky a druhou rukou jsem zespod bušila do plechu dlaní. To se má u makronek dělat, protože se tím podpoří vzestup případných vzduchových bublinek vzhůru. Ideálně by měly vylézt až úplně nahoru a samy prasknout. To se moc nedělo, takže jsem těm nejvýraznějším biblinkám pomohla a propíchla je špendlíkem. Vzniklé dírky jsem špendlíkem trošku zatáhla okolním těstem. Toto je třeba udělat okamžitě po nastříkání, když je těsto ještě hodně čerstvé a má schopnost se samo roztéct a ony dírky zacelit.

Jak už jsem psala, zasychat jsem makronky nechala asi hodinu. Obecně by neměla být moc velká vzdušná vlhkost, jinak těsto neoschne. Proto v horkém deštivém letním počasí, kdy je venku jak v tropech a vy máte okna dokořán, není vhodné makronky péct. Ale to není vhodné péct snad vůbec nic.

No a nastala nejhorší fáze, fáze pečení. Já už dlouho vím, že naše stará trouba nestojí za nic a už se těším na novou. I teď se to potvrdilo. Podle návodu na obale Macaronmixu se mají makronky péct asi 20 minut při 140-160°C (jestli si to dobře pamatuji). Já odhadla na troubě 140°C (stupnice se už dávno smazala) a po čtvrthodině jsem místo původně růžových makronek vyndala hnědé placky. Šly do koše. V jednom časopise jsem našla radu od Zuzany De Jonghe, že tajemství pečení makronek, které se nikde nedozvíme, tkví v tom, že dvířka trouby musí zůstat pootevřená (strčit mezi ně vařečku apod.), aby přebytečné teplo mohlo unikat. Zkusila jsem a tentokrát putovaly hnědé placky do koše už po 10 minutách. Vzala jsem rozum do hrsti a řekla si: Co dělá moje trouba? Jednak asi hřeje víc, než si myslím, že nastavuji. Druhak kdykoli, když začne žhnout topná spirála, aby to uvnitř vyhřála na požadovanou teplotu, všechno se během chvíle spálí. U vysokého korpusu to nevadí, ten oříznu, tady je to nepřijatelné. Při otevřených dvířkách se vnitřek trouby vlastně stále ochlazoval a spirála pořád žhnula a problém byl na světě. Zkrátím to – nastavila jsem troubu na asi 150°C, když trouba vypnula, stáhla jsem na 120°C a dala dovnitř plech. A pekla jsem asi 12 minut. Pokud v průběhu začala trouba zase žhavit, plech jsem vytáhla a počkala, až topná spirála vypne, pak jsem plech vrátila dovnitř. I tak po těch dvanácti minutách začaly makronky mírně hnědnout. V nějakém receptu jsem pak ale našla také dobu pečení 12 minut, dokonce i 11 (při teplotě 140°C), takže to moje zkrácení doby pečení asi vlastně moc velký prohřešek nebyl.

Po upečení jsem plech vytáhla a papír s makronkami hned stáhla stranou, aby na horkém plechu dál nedocházely. Nechala jsem je vychladnout a opatrně je sloupla z papíru – měly by jít s trochou obezřetnosti sloupnout bez toho, že by spodek zůstal přilepený a odtrhl se. Po vychladnutí jsem je hned uložila do piksly a tu zavřela, protože jinak makronky nasají vzdušnou vlhkost a stanou se žvýkacími. Je sice pravda, že po naplnění zvlhnou a změknou, ale samotné skořápky by jako žvýkačka být neměly.

Z 500g makronkové směsi jsem upekla čtyři plechy. Na slepení jsem použila malinovou ganache z 200g hořké 52%  čokolády a 150g malinové šťávy. Malinovou šťávu jsem získala tak, že 500g mražených malin jsem povařila se 100g třtinového cukru, propasírovala přes cedník a přimíchala lžičku vanilkového extraktu. Z tohoto množství vzniklo asi 350g malinové šťávy, tedy mnohem víc, než bylo třeba. Přípravu malinové ganache tu na blogu objevíte u dvou jiných receptů, stačí hledat čokoládu a maliny. Jen jsem ji nemixovala ponorným mixérem, protože pro tento účel nemusela být dokonale hladká.

Když ganache zchladla natolik, že už se neroztékala, ale ještě nebyla zatuhlá, nandala jsem ji lžičkou na skořápky (stejně je to divný výraz). Přiklopila jsem druhou skořápku a jemně přitiskla, aby náplň vylezla ke krajům. Náplň sama ztuhla dostatečně i při pokojové teplotě, takže jsem na to počkala. Pak už se dalo s makronkami manipulovat bez toho, že by se čokoláda mazala, takže jsem je přendala znovu do piksly a vzduchotěsně uzavřela. Dala jsem je do ledničky, aby ganache hodně ztuhla. Později už jsem je do lednice nedávala, protože změklá náplň se lépe jí. Hned po vyndání z lednice byly makronky celkově takové tužší, ale při pokojové teplotě (stále uzavřené v krabici) pak skořápky změkly a ganache byla akorát k jídlu, nemusíte se bát, že by čokoláda začala téct. To jen snad kdyby venku byly třicítky.

Závěrem musím napsat, že to dopadlo vcelku dobře. Makronky vypadaly tak, jako v mém případě dosud nikdy: byly placaté, shora hladké a po obvodu měly ozdobný okraj (sukýnku nebo kolárek). Velikost měly přibližně 3,5-4cm, což mi přijde ideální. Aniž bych tedy jakkoli zatížila své svědomí, můžu vám směs na makronky Macaronmix doporučit ke koupi.

Pokud by si chtěl někdo objednat moji kuchařku, tak u nás už to nejde. Všechny výtisky určené k prodeji již našly své majitele. Stále je ale kuchařka k dostání v některých knihkupectvích. Dotisk nechytáme. Kliknutím na odkaz níže se dostanete na stránku, na níž dříve býval objednávkový formulář. Nyní se přes něj dostanete dál na Heureku, kde hned, bez dlouhého hledání, uvidíte, které e-shopy kuchařku nabízejí.

OBJEDNÁVKOVÝ FORMULÁŘ

Všem, kteří si kuchařku koupili, moc děkuji.

Pro zájemce nabízím zběžný pohled dovnitř knihy, abyste měli představu, jak asi vypadá. Fotky jsou pořízené narychlo, tak omluvte kvalitu.

Měsíce práce se završily a kuchařka „Je libo kousek dortu?“ vyšla. Vyšla 8. září 2016. Vypadá tak, jak jsme si představovali, že vypadat bude. Nezbývá než doufat, že se bude líbit i vám všem, kteří jste si ji koupili nebo teprve koupíte.

Psychicky jsem se připravila na různé možné výtky a kritiku, ale zatím jste na mě všichni hodní a ohlasy jsou jen pozitivní. Ale však ono to jednou přijde.

Jen pro zajímavost, jak to teď v posledních dnech u nás probíhalo: Ve středu nám zavolali z tiskárny, že druhý den bude kniha připravena k vyzvednutí. Večer se mi spustila opravdu příšerná rýma. Ve čtvrtek jsme jeli do Prahy naložit knihy a odvézt je domů – dvěma auty, aby se tam vešly, v hrozném vedru a já s odřeným nosem. Hned jsme začali balit. V pátek jsme pokračovali a odeslali prvních padesát objednávek. A balili jsme dál, do noci, a pak celou sobotu do jedné v noci, kdy bylo konečně vyřízeno vše. V našem malém domečku nebylo k hnutí. V pondělí ráno jsem odeslala na dvě desítky balíčků-dvojknih, hromadný balík určený pro Slovensko a knihu do Rakouska. Na poště byla právě doba vybírání důchodů… V úterý jsem odeslala zbývajících 149 knih. Naštěstí jsem se domluvila s paní na poště, že jsme to vyřídily v polední pauze. Trochu jsem jí pomáhala, ale i tak to trvalo hodinu. Ještěže jde o menší vesnickou poštu, kde je milá vstřícná paní, malý provoz a s autem plným balíčků jsem mohla zastavit přímo před poštou (s 10kg na rukou 15x po schodech nahoru a dolů).

Dnes 13. 9. 2016 jsou už tedy vyřízeny a odeslány všechny zaplacené objednávky, které se nám nashromáždily od dubna do konce minulého týdne. Pokud byste měli pocit, že jste objednali, zaplatili a přesto balíček tento týden neobdrželi, ozvěte se. Nové objednávky začneme vyřizovat až teď.

Snad bude vše v pořádku, snad jsme poslali každému to, co chtěl, a nic jsme nepopletli. Každou knihu jsme zběžně prolistovali, abychom odchytili vadné výtisky, takže by mělo být v pořádku i to. Kdyby něco, pište.

Musím znova poděkovat všem, kteří jste mi důvěřovali a duševně mě podporovali, moc mi to pomohlo. A stále pomáhá. Teď ještě, abyste byli s kuchařkou spokojeni a aby vám ta spokojenost vydržela. Kocour spokojený je.

Vážené a milé čtenářky (a případní čtenáři) mého blogu, oficiálně zahajujeme předprodej kuchařky Je libo kousek dortu?

Hned na úvod bych ráda poděkovala všem, kteří se zúčastnili naší ankety ohledně možného předprodeje kuchařky. Výsledky nás mile překvapily, protože v naprosté většině jste ochotni mi důvěřovat a knihu si zakoupit již nyní přímo u nás. Toho si velmi cením a za důvěru děkuji. Rozhodli jsme se proto nakonec tento předprodej upřednostnit před crowdfundingovými platformami typu Startovač nebo Hithit. Ty totiž vybírají nemalý poplatek a cena, kterou bychom u nich museli nastavit, už by pro vás nebyla atraktivní. Takto vám můžeme knihu nabídnout za cenu výrazně nižší, což už pro vás atraktivní doufám bude.

Předprodej sám o sobě je pro nás přínosný i z toho důvodu, že podle počtu objednávek snáze odhadneme množství výtisků, jež máme nechat vyrobit. Snížíme tak riziko, že knih bude příliš a já s nimi budu muset topit (on by ten papír i špatně hořel), i riziko, že jich bude málo, protože dělat dotisky je vždy mnohem dražší, než napoprvé nechat vyrobit dostatečný počet knih. Současná cena je kalkulovaná na 1000 výtisků, což je docela hodně. Pokud by byl zájem tak malý, že bychom se tomuto číslu ani neblížili, stejně knihu vydám – sice v menším množství a se ztrátou, ale nerada bych zahodila tolik práce. Objednanou knihu tak dostanete v každém případě. Pokud bychom ji přece jen náhodou z nějakých závažných důvodů nevydali, zásah vyšší moci apod., dostanete samozřejmě peníze hned po takovém rozhodnutí zpátky na účet.

Knihu chceme vydat v září tohoto roku. Za nižší zvýhodněnou cenu ji budeme nabízet do konce května 2016.

Protože manžel má živnost a pro mě by to bylo složité, hlavně z hlediska daní, oficiálně je dodavatelem knihy on.

O knize

Kniha bude obsahovat recepty na 54 dortů (možná se počet nepatrně navýší, ale méně to nebude). Vedle těchto receptů na konkrétní dorty v ní najdete i několik základních receptů – správně hádáte např. piškotové těsto, ganache nebo bílkovo-máslový krém.

Dále bude v kuchařce: úvodní povídání o dortech obecně; informace o některých surovinách; praktické rady pro přípravu, pečení i dokončování dortů; fotopostup na skládání a potahování dortu; fotopostup na sestavování patrových dortů; fotopostup na zhotovení pěnového dortu.

Recepty na dorty budou rozděleny do tří kapitol: ke kafíčku, pěnové a slavnostní dorty.

Všechny dorty z kuchařky jsou i na blogu, v knize nebudou žádné nové recepty, které bych nezveřejnila i zde. Některé dorty jsem však nově nafotila a pár dortů nepatrně jinak nakombinovala. Textu bude poměrně hodně, ale na to jste už ode mě zvyklí, ostatně bude ve stejném duchu jako na blogu. Snažím se, abych vše podrobně popsala, což trochu místa zabere. I tak ale zbylo dostatek prostoru na fotografie, to se nebojte.

Reklamu do knihy nakonec asi dávat nebudeme, alespoň tomu vše nasvědčuje. Sympatické značky, které jsme oslovili, se do spolupráce nehrnou, a jiné bych tam dávat nechtěla. Je to dobrá zpráva pro vás, a ostatně i pro mě, protože kdo má rád reklamy v knihách, že? Sice to zvýší riziko vlastního prodělku, ale kniha zato bude hezčí.

Kniha bude mít rozměr 218×218 mm a počet stran bude přibližně 180. Vazbu jsme zvolili pevnou, protože víme, jak se některé brožované knihy rozpadají, a já věřím, že kuchařku budete používat hodně, musí proto něco vydržet. Kniha bude bez přebalu, papír by měl být silnější a matný. Na sazbu jsme použili písmo Regent, které jsme poctivě zakoupili – je trochu staromilské, ostatně jako já, tak snad se vám bude líbit.

Objednání knihy

Knihu lze objednat pouze pomocí objednávkového formuláře, neposílejte mi proto soukromé zprávy s žádostí o koupi. Objednávkový formulář a vlastně celý předprodej vytvořil můj šikovný manžel. Snad je formulář dostatečně srozumitelný, snažila jsem se na to též dohlédnout. Formulář najdete na stránce http://kniha.kousekdortu.cz nebo se k němu dostanete tak, že tady dole pod textem kliknete na „Chci objednat knihu“. A co s formulářem dál?

Prostě tam jen číslicí vyplňte, kolik knih chcete. Dále zadejte svoji e-mailovou adresu, jméno a příjmení, a adresu pro zaslání (v jakékoli podobě). Nakonec už jen stisknete tlačítko „odeslat objednávku“.

Pro zahraniční objednatele: Vím, že někteří sledujete KousekDortu ze Slovenska, z Rakouska, z Británie, z Ameriky a jiných zemí. Budete-li chtít poslat knihu tam, prosím zaškrtněte ve formuláři příslušné poštovné.

Po odeslání objednávky se vám zobrazí platební údaje a rekapitulace objednávky se odešle na váš e-mail. Konečnou částku zaplatíte bankovním převodem na náš účet 2900053609/2010 (na jiný ne), jako variabilní symbol uveďte číslo objednávky – zjistíte z e-mailu. V e-mailu s potvrzením objednávky jsou i instrukce pro případnou platbu z ciziny nebo platbu v eurech. Experimentálně jsme také udělali možnost platby bitcoinem, což může někomu, zvlášť z ciziny, placení zlevnit. Kartou platit nelze.

Pokud bude zaplacená částka a variabilní symbol v pořádku, naše stránka to druhý den po přijetí platby pozná, a vám přijde e-mailem potvrzení o zaplacení a daňový doklad.

Pak už stačí jen počkat do září. Knihy začneme rozesílat ihned poté, co je obdržíme z tiskárny, a to jako doporučenou zásilku.

Všechny platby včetně těch bitcoinových samozřejmě řádně daníme, a to 10% sazbou DPH na knihy a také daní z příjmu.

Objednávky budeme brát za závazné až po jejich zaplacení, takže když si to rozmyslíte před zaplacením, nic se neděje. Rozmyslet si to můžete i kdykoli po zaplacení, peníze vám vrátím. Podrobně je vše popsáno na stránce s objednávkou (obchodní podmínky).

Vše funguje v podstatě stejně jako v kterémkoli internetovém obchodě, měli byste si s tím tedy hravě poradit.

Bonusy pro předplatitele

Jak už jsem zmínila výše, hlavním lákadlem pro vás, abyste byli ochotni knihu koupit takto v předstihu, je především cena. Doporučená koncová cena po uvedení knihy na trh by měla být 399 Kč. Je sice zvykem, že při objednání knihy přes internet je cena o něco nižší, ale zase často platíte poštovné. Když si knihu koupíte už teď u nás, získáte ji ne za 399 Kč, ani ne za 350 Kč, dokonce ani ne za 320 Kč, ale za neuvěřitelných 290 Kč. A to není všechno. Pokud bydlíte na území ČR, budete mít poštovné i balné zdarma.

V objednávkovém formuláři objevíte i možnost koupit knihu za plnou cenu, tedy 399 Kč zvýšenou cenu 499 Kč. Proč byste to dělali? V duchu crowdfundingových projektů přicházíme s možností získat knihu s bonusem, přičemž tím bonusem bude můj vlastnoruční autogram. Případně mohu do knihy vepsat i věnování, ale to jen tehdy, pokud si je výslovně vyžádáte (v poznámce v objednávkovém formuláři napíšete text, který mám do knihy vepsat, protože já sama bych nevěděla, co tam psát, aby to znělo aspoň trochu duchaplně). Zvažujte však dobře, protože můj rukopis vypadá hrozně a mohl by váš výtisk znehodnotit. Na druhou stranu pokud byste chtěli knihu někomu darovat, mohlo by to pro něj být příjemné(?) překvapení. V neposlední řadě byste mne zaplacením této zvýšené ceny také částečně finančně podpořili. I tato plná cena však může být pro někoho výhodná, protože opět zahrnuje balné a poštovné.

A protože se našli i tací ojedinělí šílenci, kteří mi psali, že by si knihu koupili i za mnohem vyšší cenu, vpravili jsme do formuláře kolonku pro altruisty a mecenáše. Jestliže byste nám tedy chtěli přispět na vydání knihy jen tak, protože nevíte, co s penězi, můžete do kolonky vyplnit libovolnou sumu a tím si dobrovolně zvýšit cenu. Sice neočekáváme, že tuto možnost někdo využije, ale kdyby přece jen ano, jsme rozhodnuti uvést jména těch nejštědřejších dárců (od 1000 Kč výš) v knize s poděkováním.

Závěrem

Snad jsem nezapomněla na žádnou důležitou informaci a snad jsem vše důkladně vysvětlila. Práce na knize postupují útěšlivým tempem a já se na ni těším čím dál víc. Budu ráda, když toto očekávání budete sdílet se mnou. Pokud byste mi v rámci svých možností chtěli nějak pomoci s šířením zvěsti o chystaném vydání dortové kuchařky, rozhodně se nebudu bránit a přijmu to s upřímným povděkem. A tímto prohlašuji předprodej za zahájený.

…aktualizovaný dodatek

Se začátkem června jsme upravili ceny, jak jsem výše v tomto článku avizovala. Děkuji moc všem, kteří využili možnost včasného objednání za zvýhodněnou cenu a svým zájmem nám tak pomohli při rozhodování, jak vysoký náklad knih máme nechat vytisknout. Nyní už lze tedy předobjednat pouze za cenu, kterou jsme stanovili jako budoucí maloobchodní, je v ní však zahrnuto i poštovné a balné.

Chci objednat knihu

]]> https://kousekdortu.cz/predprodej-kucharky-zahajen/feed/ 57 https://kousekdortu.cz/inspirace-na-zdobeni-potahovaneho-dortu/ https://kousekdortu.cz/inspirace-na-zdobeni-potahovaneho-dortu/#comments Sun, 17 Apr 2016 19:55:06 +0000 http://kousekdortu.cz/?p=3247

Dělala jsem mamce dort k narozeninám. Veledort. Abych totiž do mé vznikající knihy nafotila postup sestavování patrového dortu, udělala jsem patrový, ačkoli takového obra nejsme schopni sníst. (A to ta patra nebyla ani moc velká.) Dort sice neoplývá kdovíjakým zdobením, ale napadlo mě, že i to málo by třeba někdo uvítal pro inspiraci. A tak píšu právě tento příspěvek.

Mamka má ráda růžovou a když se to blejská, takže jsem kromě krásné živé kytky (živým kytkám se nic nevyrovná) pořídila ještě tzv. diamantový pás na obvod dortu. Diamantový pás je plastový, ale vypadá hodně efektně. Prodává se v cukrářských e-shopech a bohužel jen v dané délce 3m, takže mi ho dost zbylo, ale třeba ještě někdy přijde vhod. Dá se stříhat, protože jednotlivé „diamanty“ jsou spojeny nitkami. Na výběr je několik různých barev i provedení, stačí si vybrat např. ZDE. Obtočila jsem ho kolem dortu a konce spojila oboustranně lepicí páskou.

Dále mě napadlo, když už mám ty blýskavé kamínky, vytvořit s jejich pomocí marcipánovou brož. Mohla by aspoň nést nenápadné číslo označující životní jubileum, protože velké číslovky na dortech nemám moc ráda. Na brože z modelovacích hmot existuje samozřejmě řada silikonových formiček, ale nebudu přece kupovat za pár desítek až stovek korun něco, co použiji jednou. Jsem holka šikovná a poradím si i bez toho, ne? Takže jsem tuhle vcelku jednoduchou brož dělala během celého Iron Mana 3, tedy přes dvě hodiny. Asi až tak šikovná nejsem. Ale s výsledkem jsem byla nakonec docela spokojená.

Základem bylo udělat z marcipánu tvar, který by velikostně odpovídal plastovým kamínkům stočeným do kruhu – musely se na základní tvar vejít a zároveň ještě musel kousek marcipánu vylézat po okraji. Těžko asi popíšu, jak jsem ho docílila, ale zabralo to dlouhý čas a mnoho zkažených pokusů. Hrubý tvar jsem po obvodu upravila (spíš okrájela) krimpovacími kleštičkami a pak upravovala prsty a modelovací kosticí tak dlouho, dokud to nevypadalo snesitelně a pravidelně. Po obvodu jsem vytlačila ďolíčky, aby tam bylo něco plastického a okraj nebyl jen plochý. Celou tuhle placku jsem pomocí štětečku nabarvila zlatou prachovou barvou. Tu používám Royal Gold (zlatá královská) a zlatá je opravdu moc hezky.

Vzala jsem diamantový pás, který je normálně dvojitý, a rozstřihla ho napůl. Odstřihla jsem pět a pět kamínků – nadvakrát se ovál udělá líp, protože diamantový pásek nejde zas tak moc ohýbat. Trochu jsem marcipán v patřičných místech navlhčila vodkou a kamínky do něj vtlačila tak, aby udělaly požadovaný tvar, tedy spojený ovál. Chvíli jsem počkala, aby se mohly přilepit.

Dále jsem z marcipánu vytvarovala vypouklý ovál na prostředek a prťavé kuličky, které mají imitovat perly. Obojí jsem štětečkem natřela prachovou bílou perleťovou barvou, konkrétně prachovkou s označením Pearl White. Opět s pomocí alkoholu jsem nejdřív přilepila ovál a pak dokola malé kuličky. Titěrná práce. Nakonec jsem do oválu vyryla číslovku, trošku prachové zlaté barvy jsem rozmíchala s kapkou vodky a tenkým štětečkem jsem touto tekutou zlatou barvou vyplnila vyryté číslo. Alkohol brzy vyprchá a barva pak zůstane zcela suchá a nemaže se. Pak už jen zbývalo brož přilepit na bok dortu, stačila kapka doprostřed jako jistota, jinak se totiž marcipán na marcipán přilepí i sám, když je takhle čerstvě propracovaný a změklý. Když jsem později brož z dortu odlepovala, strhla jsem aspoň jen ten malý kousek potahu, co byl navlhčený vodkou, zbývající části brože se od potahu odlepily, aniž by ho poškodily.

Pokud by někoho zajímalo, jak jsem potahovala horní patro, na němž jsou záhyby, pak odpověď zní: pomocí několika jednotlivých trojúhelníků. Když si do googlu zadáte „pleated fondant“, uvidíte různé možnosti takového potahování dortů. A nutno říct, že mnohem preciznější, takže pak raději moc neporovnávejte s mojí verzí. Dělala jsem to poprvé, a i když manžel prohlásil, že to vypadá, jako když někdo neumí potáhnout dort a polepí ho proto několika kousky (čímž mě vážně moc potěšil), tak to rozhodně není tak snadné a zabere to o mnoho víc času.

Jde v podstatě o to, vykrojit si z vyváleného marcipánu požadovaný počet trojúhelníků, které mají výšku jako poloměr dortu plus výška dortu. Od středu dortu k jeho hornímu okraji mají tvar klasického trojúhelníku, ale od okraje dortu dolů k podnosu už je to jen pruh – kdyby se dále rozšiřoval v podobě trojúhelníku, začaly by se vedlejší kusy marcipánu směrem dolů pořád víc překrývat. Kolik trojúhelníků je třeba, to záleží na vás. Já si vystřihla z papíru kruh o stejném průměru jako je dort, papír jsem přeložila napůl, pak ještě napůl a ještě jednou napůl. Po opětovném rozložení papíru jsem na něm měla vyskládané pravidelné trojúhelníky, a to v počtu osmi.

Jeden ten trojúhelník jsem vystřihla a položila ho na vyválený marcipán. Obkrojila jsem šablonu podél stran sevřených v ostrém úhlu, přičemž při jedné straně jsem nechala 0,5-1cm rezervu, abych ten okraj mohla později přeložit. Od dolního okraje trojúhelníku jsem vedla řez pořád dál, a to tolik centimetrů dlouhý, kolik centimetrů je dort vysoký. Opět s malou rezervou. Když tyto řezy povedete rovně dolů, povedou po obvodu dortu záhyby kolmo dolů. Já jsem řezy vedla našikmo, takže i záhyby jsou šikmé. Snad to víc pochopíte z náčrtku.

Každý trojúhelník (zjednodušeně trojúhelník, ve skutečnosti je to takový trojúhelníko-pásek) jsem na jedné straně ohnula a přitlačila, aby vznikl oblý okraj. Trojúhelník jsem přiložila na připravený obmazaný dort. Ideálně je špička nahoře uprostřed dortu a zlom boční strany trojúhelníku je na okraji dortu. Jelikož to ale nemusí velikostně přesně odpovídat a trojúhelník je třeba trochu delší, tak podle potřeby ořezávám nožíkem, a sice právě tu špičku uprostřed. Hlavně by měl sedět ten zlomu trojúhelníku na zlom dortu. Dole to může být delší, je to i lepší, protože pak se to nakonec začistí jako při běžném potahování.

A tak lepím jeden trojúhelník vedle druhého a vždy ty dva sousední k sobě přitisknu, aby se spojily. Ještě lepší je vždycky ten ostrý okraj trošičku podsunout pod zahnutý okraj vedlejšího dílku. Jestli jsem všechno dělala dobře, měly by připravené dílky marcipánu vystačit akorát na pokrytí celého dortu. Můžete hádat, jak u mě. Ano, poslední nepokrytá část dortu vyžadovala dílek o maličko větší, takže jsem ten poslední trojúhelník ještě trochu rozválela, aby se rozšířil.

Žehličkou, neboli hladítkem  jsem marcipán uhladila a přitiskla k dortu, dole odřízla přebytek a začistila. Prostředek dortu, kde se scházejí všechny špičky trojúhelníků, se nedá udělat moc hezky, proto tam vždycky bývá umístěna nějaká ozdoba. Takže jsem to nějak seřízla a trochu zahladila, stejně jsem tam potom udělala díru na kytku.

Co se týká květiny, tak z hlavního stvolu lilie jsem odstřihla dva nižší květy, spojila je s horním k sobě a pevně obvázala páskou. V cukrářských pomůckách jí říkají floristická páska, v květinářství gutaperča. Pak jsem takto spojené stonky ještě zabalila do potravinové fólie, abych mohla květy zastrčit do dortu. Udělala jsem do dortu díru a vazbu do ní zastrčila – to ale až těsně před podáváním dortu, aby byla kytka co nejdéle ve vodě.

Je to sice k neuvěření, ale sen o vlastní kuchařce začíná nabývat reálné podoby. Moc bych si přála, aby se nám ji povedlo vydat, a děláme pro to s manželem vše, co je v našich silách. Jelikož provozujeme malé rodinné nakladatelství, jsme trochu ve výhodě, ale i tak je to pro nás velké sousto. Velký kousek dortu, abych tak řekla. Zatím nás ale žene vpřed nadšení a na kuchařce pilně pracujeme. Ideálně bychom chtěli knihu vydat letos v září. Protože jsme optimisté.

Určitě jste si všimli možnosti poskytnout nám svoji emailovou adresu, pokud chcete být informováni o postupu tvorby kuchařky. Nemusíte se bát, že vás začneme obtěžovat nepodstatnými sděleními, případné zprávy by se týkaly pouze něčeho opravdu zásadního. My tak navíc budeme mít přehled o tom, kolik lidí náš počin zajímá, a tomu pak můžeme přizpůsobit výši nákladu.

V kuchařce budou recepty, které znáte z tohoto blogu. Takže sice nic nového, zato pěkně pohromadě a vylepšeně. I já se kochám představou, jak budu mít všechno přehledně po ruce. K některým dortům jsme nafotili nové fotky. A taky nebudou chybět různé základní informace: o dortech vůbec, o surovinách, o pomůckách, chystám i návody a postupy např. na potahování dortů nebo na vytváření pěnových dortů. Prostě všechno, co je potřeba, by tam mělo být.

Momentálně jsme ve fázi, kdy základní text včetně fotografií je hotov, máme už představu o podobě knihy a pomalu se chystáme sázet. Ovšem zbývá ještě jedna „maličkost“ – sehnat na vydání dost peněz, abychom kuchařku mohli udělat hezky, kvalitně a za rozumnou prodejní cenu. A tak začneme oslovovat možné sponzory a uvidíme, jestli budeme mít štěstí.

Držte nám palce.

Tohle je tak trochu z jiného soudku, i když ne tak zcela. Jde o bonbónky, tudíž o sladké, tudíž to má tady své místo. Hlavně mi tyhle pastilky přijdou moc sympatické, tak se chci podělit. Před Vánoci to může být i dobrý tip na malý dárek.

Takže, o co jde? Jak jsem už zmínila, o bonbony. Pastilky Leone vyrábí italská firma, která má tradici už od roku 1897. Pastilky jsou jejich vlajkovou lodí, ale dělají též žvýkací bonbony, želé, dropsy, čokoládu. Jejich další specialitou je lékořice, ať už v čisté podobě nebo jako bonbony s příchutí (např. lékořicové bonbony s příchutí fialek, tzv. senátorky). Při výrobě jsou využívány původní receptury, a starodávné postupy a technologie. K ochucování slouží přírodní suroviny, proto jsou chutě často velmi zdařilé a autentické. Značka Leone je celosvětově známá a vyznačuje se kvalitou.

Produkty se však vyznačují i vyšší cenou, což se není co divit. Jsou dražší než bonbony, které seberete v obchodě stojíce frontu u pokladny. Ale jednou za čas si radost můžeme udělat, no ne? A určitě můžete radost udělat i někomu jinému, protože tohle nejsou obyčejné bonbony. Velký podíl má na tom způsob balení. V duchu tradice a dlouhé historie jsou pastilky baleny v hezkých retro obalech. Jednak v papírových krabičkách, jednak v plechovkách. To mě vlastně přesvědčilo ze všeho nejvíc. Já dám hodně na to, co jak vypadá a jak to na mě působí. Tohle mi bylo moc sympatické a jsem ráda, že jsem nebyla zklamaná.

A teď něco víc o tom, co jsem sama na vlastní jazyk okoštovala.

Pastilky v papírových krabičkách, příchuť fialka, arquebuse a ovocná směs. Připravte se na to, že krabička i pastilky jsou ještě menší, než jste čekali. Opravdu do kapsy. Pro srovnání jsem dala na fotku i korunu. Pastilky jsou ale tvrdé, takže chvilku v puse vydrží. (I když citronové byly měkké, možná za to může kyselá složka.) Krabička je v papírovém obale a trochu nešikovné je, že u všech příchutí vypadá stejně – viz krabička na fotce úplně vlevo. Jestli tedy máte víc pastilek a chcete mít přehled, doporučuji rozbalit papírový přebal jen nahoře a okraje přesahující nad krabičku odstřihnout. Krabička v obale drží, nevyklouzne z něj a vy pak víte, co v které je. Co se týče příchutí: Arquebuse – na stránkách obchodu byla popsaná jako nepopsatelná. To nás nalákalo, ale nic extra to není. Něco mi hrozně připomíná, mám pocit, že něco z lékárny, možná nějaké pastilky na cucání na bolest v krku, co ale byly spíš tablety než tvrdé bonbony. Ale vážně nevím. Asi tam budou nějaké bylinky a špatné to určitě není. Fialky – opravdu neuvěřitelné, ale v prvním okamžiku po vložení do úst máte skutečně pocit, že jste přivoněli ke kytičce fialek. Pak se chuť trochu změní a už to nejsou čisté fialky, ale voňavé to zůstává. Určitě moc zajímavé. Směs – vedle fialek jsou tam citron, mandarinka, pomeranč, jahoda, malina, černý rybíz, vanilka a pomerančové květy. Ideální na vyzkoušení více chutí najednou. Vesměs jsou to takové typické příchutě, což je ale vlastně pozitivní, protože u některých bonbonů byste příchuť nepoznali, kdyby vám to výrobce nenapsal. Nejlepší mi možná přišla jahoda, pomerančové květy jsou taky zajímavé. Trochu blbé je, že barvy jsou podobné, takže moc nejde vybírat pastilky cíleně (s výjimkou fialových fialek a zeleného citronu). Pastilek je v krabičce vzhledem k jejich velikosti docela hodně, takže ta cena pak není zas tak hrozná.

V plechové krabičce jsou jen vybrané příchutě, a já jsem zvolila skořicové pastilky. A teda ty mně chutnají úplně nejvíc. Jsou sice netradičně růžové, ale chuť je opravdu skořicová, včetně oné typické štiplavosti pocházející ze skořicového oleje. Moc dobré. A plechovka je prostě nádherná. Nejen s krásným retro obrázkem, ale je maličká, že se vejde do dlaně. Pastilek je tam samozřejmě méně než v krabičce, ale ta plechovka za to stojí.

Žvýkací bonbony jsou velké asi jako pastilky. To „žvýkací“ neznamená, že jsou měkké jako želé. Jsou docela tvrdé, resp. tuhé, tudíž jste nuceni je opravdu žvýkat. Ale tím, jak jsou tuhé, docela dlouho trvá, než je rozžvýkáte. Spíš se tak nějak během žvýkání vycucají a rozplynou. Ideální pro ty, co mají nutkání do bonbonu kousat, protože tohle na rozdíl od pastilky opravdu dost dobře rozkousat nejde. Příchuť borůvka mi ale připomínala spíš černý rybíz.

Z ovocného želé jsem zvolila směs lesních plodů: jahody, maliny, borůvky. Chce se mi říct, že je to prostě obyčejné želé, ale to bych byla nespravedlivá. Želé totiž opravdu chutná jako jahody, maliny a borůvky, což zase není taková samozřejmost. Jediné k vytknutí je jen cena, protože v sáčku je asi 12 bonbonů, takže sedmdesát korun je přece jen dost. Chápu to, ale podruhé už bych si asi nechala zajít chuť – leda jako dárek.

To nejlepší nakonec. (ironie) Čistá lékořice, s příchutí máty. Nevím, co si pod lékořicí představujete vy, já byla očividně úplně vedle. Jakože pendrek, lékorky, jojo, lékořici mám ráda… na to zapomeňte. Ale popořádku. Placatá plechovka je krásná, maličká – opět se konal trochu údiv nad tím, jak moc je prťavá. Další údiv až rozčarování nastal po otevření. Lékořice je uvnitř v malých úlomcích včetně drobků – já asi čekala stejné, úhledné kousky. Ovšem po okusení už mi vůbec nevadilo, že odštěpky jsou tak malé. Já si do pusy nacpala tři a to se prostě nedalo, bylo to hrozně hořké a intenzivní. Čistá lékořice je síla, na kterou jsem nebyla připravena, stále si zvykám a stále jí nemůžu přijít na chuť. Nechci ale nikoho odradit, naopak to můžete brát jako výzvu, kolik toho snesete. Asi to ale bude spíš záležitost pro muže.

Tak to byla malá ochutnávka. Asi budete mít problém zvolit jen některé z té velké přehršle různých pamlsků. Zvlášť když popisky jsou psány tak barvitě, že chcete ochutnat všechno. Právě lákavé popisy výrobků jsou trochu dvousečnou zbraní – opravdu dokonale nalákají ke koupi, jenže vy pak čekáte něco tak úžasného až nadpozemského, že to není v silách žádného bonbonu. Ony jsou „jen“ dobré.

Pečicí izolační pruhy, jak já tomu říkám, se dají v zahraničních obchodech normálně koupit. Najdete je pod názvem „baking strip“. U nás něco tak praktického nenajdete, na rozdíl od stovek až nesmyslných tvarovacích či zdobicích pomůcek na dorty. Tento pruh umí zařídit, že těsto se během pečení nevyboulí do vysokého kopce, jak je někdy zvykem. Ten ještě bývá rozpraskaný, protože jak se těsto chce rozpínat a nemá kam, trhá kůrku těsta. Když pak korpus seříznete, abyste ho srovnali, zbude vám tenká placka. Třeba piškot problémy nedělá, zato hutná řidší těsta, která se pečou dlouho, ano. Důvod je jednoduchý. Takovému těžšímu těstu trvá delší dobu, než se začne propékat a tudíž i nabíhat. Jenže během tohoto delšího úvodního zapékání, než začne účinkovat kypřicí přísada, se stihne připéct na stěnu formy. Když pak konečně kypřidlo začne účinkovat, těsto už nemá jinou možnost, než vybíhat nahoru – na stěně formy je připeklé, tudíž po ní nemůže šplhat. A to je případ pro izolační proužek.

Izolační pruh, jak název napovídá, stěny formy částečně odizoluje a chrání před horkem trouby. Forma se nerozpálí tak rychle a tak moc, takže těsto má příležitost stoupat vzhůru i podél boků formy. Vybíhá tedy rovnoměrně po celé ploše povrchu a nevznikne onen rozpraskaný kopec. Je pravda, že takový korpus vypadá trošku jinak i se trošku jinak chová při pečení. Třeba se na povrchu vytvářejí bubliny, jak tam pracuje kypřicí prášek. Nebo se korpus mírně odlepuje od boku formy, a to nad úrovní, kam sahalo syrové těsto – to proto, že se ke stěně formy nepřipéká, jak leze nahoru. Bok dortu proto někdy nemusí být rovný. Je to různé, a je na vás, abyste vyzkoušeli, u jakých těst se vám to vyplatí. Mně se jednoznačně použití proužku vyplatilo u mrkvového dortu a jednoduchého čokoládového dortu s kefírem – ten je i na fotce. Fotka sice nic moc a možná se vám nemusí zdát ani ten dort, ale normálně tenhle dort vypadal jako Machu Picchu a půlku jsem ho po seříznutí musela vyhodit. Teď jsem seřízla jen připálený vršek a dort byl vysoký jako ještě nikdy.

Jelikož u nás tyto proužky nekoupíme, musíme si poradit sami. Někteří používají jen pruh mokré utěrky nebo ručníku, který omotají kolem formy a zavážou nebo sepnou spínacím špendlíkem. Já měla strach, aby mi to v troubě neshořelo, protože ona je dost stará a umí se pěkně rozpálit. Proto to dělám takto:

Ustřihnu pruh utěrky, který je dlouhý tak, aby se dal omotat právě jednou kolem formy. Namočím ho a vyždímu, aby z něj ta voda nekapala. Položím ho na kus alobalu, který by měl být na obou stranách delší než utěrka.

Alobal přes utěrku přehnu, z jedné strany i z druhé, takže utěrka je v něm zabalená.

Podomácku vyrobený izolační pruh omotám kolem formy, přitisknu po celém obvodu a konce alobalu do sebe zahnu, zamotám, zkrátka spojím. Alobal je na tohle dobrý, protože drží tvar a vůbec drží.

Pak peču normálně, leda ke konci pečení lze pruh sejmout, když už není potřeba, aby se těsto uvnitř rychleji dopeklo. Korpus u tohoto konkrétního kefírového dortu vypadal takto.

Po použití pruh utěrky nevyhazuji, ale používám opakovaně. Ještě bych možná řekla, že každá forma je jiná, každá trouba je jiná, každé těsto je jiné, takže vše je otázka zkoušení a testování. Smyslem izolačního pruhu je, aby se forma nezahřívala tolik, ale kdyby pruh izoloval příliš, tak by se těsto zase nepeklo a zůstávalo by syrové. Na formu, kterou mám já, je akorát dvojitý pruh utěrky a ty čtyři vrstvy alobalu nutné na zabalení, počítám-li správně. Protože fotky se moc nepovedly, uvádím pár odkazů, kde to uvidíte lépe.

http://iambaker.net/how-to-bake-a-level-cake/

http://www.thepancakeprincess.com/2013/03/15/how-to-bake-level-cake-layers-diy-cake-strips/

http://www.babble.com/best-recipes/cake-strips-the-best-thing-to-happen-to-cake-since-frosting/

http://livforcake.com/2014/09/flat-top-cakes.html