Efektu barevně pruhovaných sněhových pusinek lze docílit poměrně snadno. Stačí vzít tenký štěteček a nanést jím dovnitř sáčku gelovou barvu v pruzích. Tři proužky jsou tak akorát. Pak dám do sáčku sníh a tlačím. První asi dvě pusinky jsou ještě bílé, pak už to začne. Intenzivní barvení vydrží tak akorát na jeden plech, pak už začne barva docházet. Já jsem použila červenou gelovou barvu Wilton red no taste. Nejen proto, že je červená, což je hezká barva a k Vánocům se hodí, ale právě proto, že je „no taste“, tedy bez chuti. Nevím, jestli by jiné barvy byly v chuti poznat, třeba ne, ale takhle jsem to měla na jistotu. Ze stejného důvodu je také tato barva dobrá při pečení dortu red velvet. A navíc je i opravdu hezky červená.

Jinak pusinky lze dělat různými způsoby. Já dávám 60 g krupicového cukru na 1 bílek, ale také mívám bílky větší. Obojí zpracuji stejně jako u máslového krému nastaveného bílkovým sněhem, tedy zahřívám nad párou, až se cukr rozpustí. Pak vyšlehám dotuha. Pak nastříkám na plech vyložený papírem na pečení. (Sníh ze dvou bílků je asi tak na jeden plech pusinek.) Pak dám do trouby předehřáté na 120°C. Když chci dosáhnout co nejbělejších pusinek, tak poté stáhnu teplotu raději ještě na 100°C a peču docela dlouho. Teď nejsem schopná říct, jak dlouho, protože při tak nízké teplotě jsem to až tak moc nehlídala. Navíc jsem ji ještě asi po hodině a něco stáhla na 80°C, abych měla jistotu, že se pusinky usuší, byly totiž větší než obvykle. A pak jsem na ně zapomněla… Vytáhla jsem je asi po dvou a půl hodinách, a to už opravdu byly hotové. Ale zároveň naštěstí světlé. Doba pečení také závisí na velikosti pusinek, takže těžko radit přesný čas. A každá trouba peče jinak. Teplota je samozřejmě lepší nižší, aby se spíš sušily, ale zase to pak trvá docela dlouho. Mělo by ale platit, že pusinky jsou hotové, když jsou na omak tvrdé a jdou snadno odlepit od papíru. I když jsou uvnitř měkčí, měly by při vychladnutí dotvrdnout. A určitě je nutné je skladovat v uzavřené nádobě, protože snadno navlhnou vzdušnou vlhkostí.

Vyrobit si doma bílý kandysový cukr na špejli je velmi jednoduché, ale hlavně je to skvělá zábava. Krystalizace je takový malý zázrak přírody, takže když máte možnost ji den po dni sledovat, je to úžasné a po pravdě mnohem lepší než samotný výsledný produkt. Ale ani ten není k zahození, protože vypadá nadmíru efektně, a použít ho lze buď jako lízátko nebo na slazení teplých nápojů, kde zároveň nahradí lžičku. Také je to dobrý tip, jak zabavit děti.

Bílý kandys (existuje totiž ještě hnědý, zkaramelizovaný) vzniká krystalizací z velmi nasyceného cukerného roztoku. Prodává se buď ve formě samostatných krystalů (no, spíše takových kostek, či ještě lépe tvarů připomínajících uhlí), nebo na dřívku. Když se použije potravinářské barvivo, vzniknou atraktivní blyštivá lízátka, a když se hezky zabalí do celofánu, máte hned roztomilou drobnost, která každého potěší.

Recept

• 1 hrnek vody
• 3 hrnky krystalového cukru
• gelové potravinářské barvy, aroma (není nutné)
• sklenice, špejle či jiná dřívka, kolíčky na prádlo

1. Nejdřív si nachystám špejle. Vezmu skleničky, ve kterých bude krystalizace probíhat, ideální jsou na to úzké šampusky. Pak vezmu kolíček na prádlo a scvaknu do něj špejli (kolíček neprojde hrdlem sklenice, položí se na okraj a špejle tak bude díky němu ve sklenici zavěšená). Vyměřím si nasucho ve sklenici, kde má kolíček asi tak být, aby špejle byla později ponořená v roztoku a zároveň končila kousek nad dnem sklenice.
2. Tu část špejle, která má být ponořena v roztoku, namočím do vody, obalím v krystalovém cukru, přebytečný cukr oklepu a dám uschnout.
3. Připravím si cukerný roztok. Dám vařit vodu a postupně v ní nechám rozpustit všechen cukr. Je lepší přidávat cukr po hrnkách – když se první várka rozpustí, přisypu další hrnek, a nakonec i třetí. Cukr se nemusí svářet na žádnou teplotu ani hustotu, jde jen o to, aby se rozpustil. Když je roztok čirý, tudíž cukr rozpuštěný, stáhnu roztok z ohně a přidám trošku vanilkového extraktu, který cukr sladce provoní.
4. Do misky si odliji trochu roztoku, obarvím gelovou potravinářskou barvou a naliji do sklenice. Pak obarvím další část a naplním další sklenici. A tak dále. Když nechci, tak nebarvím, bílý kandys je také moc hezký.
5. Počkám, dokud cukerný roztok nezchladne, protože kdybych ponořila špejli obalenou v cukru do teplé kapaliny, tak by se ten cukr rozpustil. Jakmile má tedy přibližně pokojovou teplotu, vezmu špejli, ještě jednou ji oklepu (když totiž cukr opadá ve sklenici na dno, budou růst krystaly i na něm – ono tam teda stejně něco poroste, tak jen aby toho nebylo příliš) a umístím do sklenice tak, aby byl přibližně stejně velký prostor ze všech stran kolem špejle i pod ní, a krystaly měly místo pro svůj růst.
6. Tímto způsobem umístím všechny špejle. Skleničky postavím někam, kde budou mít několik dní klid. A pak chodím a s nadšením pozoruji, jak vznikají úchvatné krystalky a zvětšují se takřka před očima.
7. Když je čas, v mém případě to bylo po 5 dnech, vezmu nožík a špičkou opatrně prolomím, resp. propíchám cukrovou krustu, která se vytvořila na povrchu. Její kousky spadnou na dno a kandys jde bez problémů vytáhnout. Roztok ze sklenice vyliji a kandys do ní vrátím, aby mohl okapat a oschnout. Počkám na sluníčko a jdu s ním rozehrát rej odlesků.

Průběh růstu krystalů 

Tipy: Je důležité ohlídat, aby se krystaly nezačaly dotýkat stěn sklenice, protože kdyby k ní přirostly, mohl by se kandys při vyndavání poškodit a hlavně by neměl tak pěkný tvar. Namáčení špejle do cukru není bezpodmínečně nutné, ale krystaly cukru vyrůstají na nečistotách a nerovnostech, takže tímto snadným krokem se růst krystalů dost rychle nastartuje, než kdyby měly vyrůstat na poměrně hladkém povrchu dřívka. Při použití pastelové gelové barvy bude roztok zakalený, kandys tudíž nebude čirý (na fotce je to ten jemně růžový). Z jednoho kilogramu cukru se připraví o něco málo víc než 1 litr cukerného roztoku. Kandys ponořený v roztoku vypadá trochu větší, než je pak po vytažení, ale rozdíl je to zanedbatelný. Bílý kandys narůstá o něco pomaleji než barevný.